loadingbar
Internetový Obchod Nakladatelství Comics Centrum

Robert E. Howard: FANTASTA OSAMĚLÉ HVĚZDY

Pozor, otevřeno v novém okně. Tisk

napsal Mark Finn

Byl jsem první, kdo měl zapálit pochodeň literatury v téhle části země, bez ohledu na to, jak malý, křehký a snadno zhasitelný by její plamen mohl být.
Robert E. Howard
H. P. Lovecraftovi, červen 1933

CONAN 6 PG 01 FNL No TextJe nemožné zhodnotit přesně sílu, s jakou dopadla práce Roberta E. Howarda na popkulturu. Ovlivnil stejné množství lidí jako Tolkien, ne-li víc a dokázal to z malého domku v Cross Plains v Texasu, ve státě Osamělé hvězdy. Během své profesionální kariéry, která trvala pouhých dvanáct let, stvořil R. E. Howard tolik hrdinských příběhů, že by to jiným trvalo celý život, a sám, vlastníma rukama, prakticky vytvořil žánr hrdinské fantasy. Jeho práce křižovaly světem, byly přeloženy do bezpočtu jazyků a i sedmdesát let po jeho smrti dále inspirují spisovatele a získávají nové fanoušky. Nejznámější je jako tvůrce proslulého Conana Cimmeřana. Howardův barbar a jeho svět ale nejsou ani tak vrcholem jeho spisovatelské dráhy, jako spíš jen jedním z mnoha úspěchů jeho literárních prací, jejichž témata byla tak rozličná, že se vymykají jakékoliv kategorizaci.
Robert Ervin Howard se narodil 22. ledna 1906 v Peasteru v Texasu. Jeho otec Isaac M. Howard byl venkovský doktor, který pečoval o farmáře a jejich rodiny. Doktor Howard s manželkou Hester Jane Ervinovou a malým synem Robertem se postupně stěhovali po celém Texasu, z jedné malé obce do druhé. To byl jeden z důvodů, proč se Robert
E. Howard tak upnul na svou matku, která mu byla často jedinou společnicí. Ona ho také podporovala v četbě a studiu. Robert byl chlapec s neobyčejnou představivostí, schopný vstřebávat a ukládat v paměti jak vyprávěné historky, tak psané dobrodružné příběhy. Přečetl doslova všechno, co se mu dostalo do rukou.
V roce 1919 se rodina usadila v Cross Plains. Bylo to nedlouho před naftovou horečkou, která vypukla ve dvacátých letech. Ta do okolí přivedla obrovské množství lidí a zapříčinila tak rozkvět místního obchodu a podnikání. Do městečka přicházely tisíce lidí a hledaly práci na polích, jenže s nimi do města dorazily i podivné existence, hráči, podvodníci, flákači, lehká děvčata, zločinci, spekulanti, vemlouvaví obchodníci, aby rychle vydělali peníze, než zásoby nafty vyschnou.
Tyhle obrazy náhlého příchodu civilizace, která s sebou přinesla lhostejnou bezohlednost, zlodějnu a dekadenci rychle rostoucích pohraničních městeček, nenávratně zabarvily Howardovo vnímání světa, a takto ovlivněný pohled na civilizaci v rozkladu se v Howardových příbězích objevuje znovu a znovu. V dopise, který adresoval r. 1931 Farnsworthu Wrightovi, vydavateli magazínu Weird Tales, napsal: „O naftovém boomu bych řekl jednu věc. Ukáže mladému klukovi, jak prohnilý je život, lépe než cokoliv jiného.“
Cross Plains bylo největší městečko, v němž Howardovi až dosud žili, a díky záplavě lidí, kteří tam a v okolí hledali černé zlato, nabízelo mladým hochům spoustu zábavy. Howardova živá představivost a dar fabulace mu zajistily vstup mezi místní děti a jeho láska k boxu mu umožnila zapadnout mezi mladíky stejného věku.
Na střední škole byl Howard průměrným studentem, ale jeho zkušenost v psaní mu dovolila mezi spolužáky vyniknout. V patnácti letech se rozhodl, že se bude živit jako spisovatel, a poslal jednu ze svých povídek do svého oblíbeného pulpového časopisu – Adventure.
Byl obratem odmítnut. Když mu bylo šestnáct, vyhrával Howard ceny a uznání za povídky a články ve školním časopise. Pokračoval v psaní, probíral se svými písemnými prameny a poznámkami a hledal svůj styl.
Krátce potom, co ukončil střední školu, se mu podařilo prodat první povídku s názvem „Oštěp a tesák“ (Spear and Fang). Byl také mnohokrát odmítnut, ale přijetí téhle povídky podpořilo jeho ambice. Na začátku dvacátých let Howard rozeslal a prodal slušný počet příběhů Weird Tales a dalším dobrodružným časopisům, zatímco v Cross Plains mezitím vystřídal celou řadu zaměstnání, od prodavače limonád až po reportéra na naftových polích. Howard byl i skvělý básník a napsal překvapující množství veršů s historickými náměty. Většina z nich se ale objevila až desítky let po jeho smrti, i když několik z nich bylo uveřejněno už v magazínu Weird Tales. Jenže stejně jako jiné časopisy, Weird Tales platily za uveřejnění, nikoliv za přijetí povídky, a důsledkem toho bylo, že si musel Howard najít zaměstnání. Jeho otec přidal svou trošku do mlýna, když nutil syna, aby kráčel v jeho stopách nebo, pokud se mu to nepodaří, aby dále pokračoval ve studiu a našel si vhodné zaměstnání. Howard všechna svá podřadná povolání nenáviděl. Nenáviděl pevnou pracovní dobu a nesnášel, když mu jiní říkali, co má nebo nemá dělat.
V dopise H. P. Lovecraftovi Howard napsal: „Není to nic lehkého, zvolit si povolání tak cizí a neznámé vašim blízkým. Mluvím o zaměstnání, které je mlhavé, vzdálené a neskutečné jako pobřeží Evropy.“ Howardova rodina měla mezi obyvateli Cross Plains dobrou pověst a požívala jisté úcty, především díky tomu, že lidé měli rádi dr. Howarda, který se o ně dobře staral. Od Roberta se čekalo, že se zapojí buď tak, že obleče otcův bílý plášť, nebo přispěje k dobrému jménu rodiny jiným zaměstnáním, které by nesnížilo celkovou prestiž rodiny. Někteří lidé si mysleli, že žije na úkor svých rodičů, jiní zase říkali, že je trochu divný (a jejich názor neovlivnila ani jeho sečtělost a láska ke knihám), což vyplývalo z toho, že neměl stejné názory a touhy jako ti kolem něj.
Howard měl okruh přátel, na nichž lpěl a s nimiž si dopisoval, ale ve svých touhách byl velmi osamělý. Tyto okolnosti dopadaly na bedra mladého muže velmi těžce a v jeho psaní byly delší přestávky. Kdykoliv to bylo možné, zbavoval se přebytečné energie neboli „upouštěl páru“. Dělal to hlavně v místní ledárně, kam chodil boxovat s místními rváči. Kulturistika a spousta cviční změnily Howarda v muže doslova hrdinské postavy, jehož úder byl zdrcující. Vítězství v ledárnách pomohla Howardovi získat slušnou sebeúctu, ale neutěšená situace kolem zaměstnání a nepříjemné naléhání doma pokračovaly.
Nakonec udělal Robert s otcem dohodu. Začne navštěvovat kurs účetnictví v nedaleké škole Howarda Payna. Pak mu otec dá rok na to, aby se pokusil dosáhnout úspěchu jako spisovatel. Když se mu to nepodaří, stane se účetním.
Kostky byly vrženy. V roce 1927 dostal diplom účetního a hned potom se dal do tvrdé práce, pevně rozhodnut diplom nikdy nevyužít. Potřeboval napsat prodejné povídky. Motivován nudným okolním světem a horečnou touhou hledat si vlastní cestu, ponořil se do svých dětských fantazií, do evropské historie a do svého vlastního drsného světa a stvořil řadu výjimečnýchpostav. 

V době, kdy navštěvoval kurs účetnictví, vymyslel Howard postavu a povídku, která velmi ovlivnila jeho pozdější kariéru. Teď se k rukopisu vrátil, vypiloval ho a zaslal do Weird Tales. Povídka byla přijata k uveřejnění, což Howardovi způsobilo nesmírnou radost. Povídka „Království stínů“ (The Shadow Kingdom) byla první povídka typu Meč a magie, která byla kdy napsána. Byla to směs hororu a hrdinské fantasy, v níž se poprvé objevil král Kull. Kull, barbar, původem ze zaniklé Atlantidy, dosedne na trůn Valusie a je na všech stranách obklopen spiklenci, tajemným nebezpečím a diplomatickými intrikami.
To byl až doposud Howardův největší úspěch a honorář a od toho dne začal být ve Weird Tales publikován pravidelně. Byla publikována další povídka s Kullem „Zrcadla Thuzuna Thuna“ a téměř současně povídka s dalším hrdinou, jehož si Howard vymyslel už v mládí – s puritánem Salomonem Kanem. Kane je zatrpklý a puritánský šermíř, který bojuje s piráty a lidožrouty na pobřeží Anglie i temné Afriky. Celkem bylo ve Weird Tales uveřejněno sedm povídek, což Howardovi výrazně vylepšilo jak příjmy, tak pověst mezi čtenáři časopisu.
Další velký Howardův úspěch přišel v roce 1928, když prodal povídku „Hadí jáma“ (The Pit of the Serpent) magazínu Fight Stories. To bylo první vystoupení Howardova nejoblíbenějšího, ale čtenáři nejpřehlíženějšího hrdiny Stevea Costigana. Costigan je skvělý námořník, který se se svým buldokem Mikem toulá po východních mořích a prožívá humorné boxerské historky. Námořník Steve byl ošklivý jako gorila, ale měl srdce ze zlata, pěsti z ocele a hlavu prázdnou jako sud. Costigan bojoval holými pěstmi, a Howardův dar živého psaní těm povídkám dokonale posloužil. Zápletka se často točila kolem boxerského utkání, ale právě tak často se odehrávala v temných uličkách nebo jiném netypickém prostředí. To byly první příběhy, které Howard dokázal okořenit humorem, a na stránkách Fight Stories a Action Stories, stejně jako později v Jack Dempsey‘s Fight Magazine, se staly nesmírně populárními. Vydavatelská společnost Fiction House platila stejně za přijetí povídky jako za její publikování, a tak byly koncem roku 1928 všechny rozhovory o tom, zdá se má Howard věnovat dráze účetního, ukončeny.
A tak, zatímco mu Costiganovy povídky zajišťovaly pravidelný příjem, věnoval se Howard dalším dvěma hrdinům z mládí, Branu Maku Mornovi, piktskému králi, který vede boje s římskou armádou okupující Británii, a Francisi Gordonovi, přezdívanému El Borak, chlubivému pistolníkovi cestujícímu Orientem. Tihle dva, spolu s různými horory, a historickými příběhy, se objevili ve Weird Tales a v bratrském časopise Oriental Tales.
Howard se věnoval prakticky všem žánrům, dokázal psát rychle a dobře a s úsporností, jež se nakladatelům zamlouvala, protože většina z nich platila od slova. To ovšem neznamená, že Howard psal jako na běžícím pásu. Ve skutečnosti napsal prakticky od každé své povídky několik verzí, často na základě poznámek a požadavků svých nakladatelů. Howard psal intuitivně, věřil svým instinktům, a dokázal pracovat šíleným tempem. Napsal povídku, zahodil ji, pak ji zase sebral a přepsal, přizpůsobil nakladatelským požadavkům, a když mu ji nakonec stejně vrátili, přepsal ji znovu. Takhle ji dokázal přizpůsobit různým vydavatelům nebo typu časopisu. Přes to všechno na Howarda pořád ještě čekalo stvoření jeho největšího hrdiny, toho, který ho nadlouho přežije, ale bude současně jeho zkázou.
Svou nejznámější postavu Howard vytvořil v roce 1932. První povídkou, v níž se objevil Conan, byl příběh „Meč s Fénixem“ a uveřejnili ji ve Weird Tales. Stala se okamžitě hitem. Conan je v příběhu novopečeným králem a nese na poněkud nejisté hlavě vladařskou korunu Aquilonie. Muž, který je jeho pravou rukou, je pod záminkou diplomatického jednání odlákán od dvora, a tak ponechá Conana v situaci vhodné pro vražedný útok (kterému napomáhá mág Thoth-Amon). Conana varuje duch a barbar se stačí částečně připravit na návštěvu svých rádoby vrahů. Spiklenci, věrní předchozímu králi, ovšem nečekají, že narazí na bdícího, napůl ozbrojeného Conana, a on s nimi v typicky divoké bojové scéně vytře podlahu.
Meč s Fénixem obsahoval všechny typické prvky Howardových povídek o Conanovi: magii, dobrodružství, šermířské scény, dvorní pletky, a co bylo ze všeho nejdůležitější, špetku Howardovy vlastní filozofie: barbarství nakonec triumfuje. V mnoha povídkách má barbar Conan více cti a vznešenosti než kultivovaní aristokraté, kteří jej obklopují. Tohle téma, které použil už v prvních povídkách s králem Kullem, se v Howardových dílech často opakovalo.
Následovaly další povídky, zachycující jiné fáze přepestré Conanovy kariéry: pirát, nájemný žoldnéř, zloděj, tulák, a dokonce král. Na stránkách Weird Tales se stal Conan dokonalým hitem. Howardovo jméno se neustále objevovalo na stránce s dopisy čtenářů, sklízel obdiv jak od fanoušků, tak kolegů spisovatelů.
Dokonce i dnes se ještě o Howardovi hovoří jako o jednom ze „tří mušketýrů“ Weird Tales, k nimž patřil ještě H. P. Lovecraft a Clark Ashton Smith. Tihle tři spisovatelé nastavili laťku kvality a původnosti.
Nikdo předtím nevytvořil něco podobného Cona-novi. Jak do postavy, tak co do žánru byla Howardova práce něčím naprosto novým. Howardova inspirace byla pestrá a nevypočitatelná. On sám řekl Clarku Astonovi Smithovi, že: „…je to (Conan) prostě směska charakterů mnoha mužů, které jsem znal… nějaký mechanismus v mém podvědomí vybral dominantní rysy různých profesionálních zápasníků, hráčů, pistolníků, pašeráků a rváčů z naftových polí, lumpů i poctivých pracantů, s nimiž jsem se setkal, všechno to smíchal a vytvořil postavu, kterou jsem už jen pojmenoval: Conan – Cimmeřan.“
To, že Howard dokázal vytvořit věrohodný a živý historický svět, který nikdy neexistoval, a hrdinu, tak blízkého obyčejnému, průměrnému Američanovi – osamělého přistěhovalce, jenž se vypracuje na krále – od stolu v malém texaském městečku, je ohromující. Ale co je skutečně úžasné, je Howardovo odhodlání uspět jako spisovatel, aniž se při tom přestěhuje do jednoho z velkých měst, jako Chicago, New York nebo Los Angeles, kde byly řady vydavatelství. Howard byl ve svých útocích na různá odbytiště nemilosrdný. Jakmile se mu vrátil některý příběh jako odmítnutý, okamžitě ho upravil a poslal někam jinam. Farnsworth Wright, vydavatel Weird Tales, byl ten, kdo zajišťoval Howardovi stálý příjem, i když Howard až do konce svého života prodával své povídky, kdekoliv to šlo.
V roce 1934 se Howard inspiroval svým okolím a vytvořil nové příběhy. V časopise Action Stories začal uveřejňovat řadu povídek ve stylu svých humoristických historek s boxujícím námořníkem. Tentokrát byl jejich hrdinou horal jménem Breckenridge Elkins, který prožíval různá divoká dobrodružství. Byla to skvěle vyvážená směs komedie a akce a příběhy byly v časopise uveřejňovány ještě dva roky po Howardově smrti. Howard napsal celou řadu westernů. Klasických, humoristických i westernů strašidelných, jejichž zápletka zahrnovala duchy nebo nadpřirozené jevy. I v nich se znovu vracel k tématu civilizace, která s sebou zákonitě přináší korupci a zkaženost, a to se do prostředí westernů velmi dobře hodilo. Jeho korespondence s dalším spisovatelem Lovecraftova kruhu Augustem Derlethem, v nichž si oba muži vyměňovali informace o svých státech, ukazuje Howardovu lásku k folkloru, historii Texasu a tradičně poněkud přehnaným vyprávěním. Konkrétně se oba zajímali o neutěšenou situaci amerických indiánů a poměrně podrobně probírali místní indiánské kmeny. V dopisech H. P. Lovecraftovi zase najdeme místa, v nichž Howard brání představu vznešeného divocha.
Přestože Howard zaznamenal velký úspěch díky tomu, že se dokázal v době krize uživit jako spisovatel žijící v malém městečku, jeho soukromý život už zdaleka tak uspokojivý nebyl. Jeho otec jezdíval na dlouhé cesty a nechával v Howardově péči svou ženu, která měla tuberkulózu. Začal trpět depresemi, o nichž hovořil jako o svých „černých náladách“.

Měl mnoho přátel a známých a pravidelně si dopisoval s celou řadou svých kolegů-spisovatelů, ale lidí, kterým by se mohl a dokázal otevřít, bylo opravdu málo. Když jeho matka v červnu 1936 upadla do kómatu, napsal Howard poslední dvojverší:
Vše pryč, vše dokonáno, už skončila i hostina.
Mě dejte na hranici pohřební, poslední lampa zhasíná.
11. června 1936 spáchal sebevraždu. Zanechal po sobě stoh dokončených nepublikovaných povídek a nemenší množství poezie. Bylo mu třicet let. 

Teprve na konci dvacátého století se začali Howardovými pracemi vážně zabývat literární odborníci. Tematicky měl hodně společného s autory, jako byl Ernest Hemingway nebo Jack London. Používal sevřený, úsporný styl, který je přirovnáván k jeho dalšímu kolegovi, který psal pro zábavné magazíny, k Raymondu Chandlerovi. Jeho svět, hyborský věk, je stejně podrobně propracovaný jako Tokienova Středozemě nebo jiná fantastická místa. Nejdůležitější ale bylo, že podobný typ hrdinských příběhů (kterým se také říká Meč a magie) ještě nikdy nikdo nenapsal. Je to kombinace historického prostředí a prvků magie nebo nadpřirozena. Jeho příklad následovala celá řada napodobitelů, ale jen málokterý z nich dosáhl jeho úrovně, a výsledkem toho bylo, že Howarda nekriticky hodili do jednoho pytle s množstvím horších spisovatelů a jeho práce nebyly brány vážně.
Většinu autorů, teoretiků i sběratelů k Howardovi přitahuje především barvitost a unikátní způsob jeho psaní. Howard se rád vracel k jistým tématům, jako je boj muže proti muži (často muže proti celé skupině lidí) nebo zrození a rozklad civilizace a negativa, která s sebou civilizace přináší. Howarda fascinovaly primitivní kultury a hodně je ve svých příbězích využíval. Dokázal také vytvořit dokonalý obraz prostředí, velmi skutečný a bezprostřední, jak co do prostoru, tak velikosti. Jeho příběhy se skvěle čtou a působí velice přesvědčivě. Napomohla mu i jeho láska k poezii a umožnila mu načrtnout několika slovy pestré a živé obrazy. Jeho největší předností ale byla schopnost popisu akcí. Jen málokterému autorovi se podařilo alespoň vzdáleně přiblížit Howardovu stylu, který přinutil čtenáře sedět na krajíčku židle a nevědomky si okusovat nehty a byl pro Howardovy popisy boje tak typický. Ať už se jednalo o šarvátku mezi dvěma piráty, kteří se bijí mečem někde na pláži, nebo boj s tisíci účastníků na obou stranách, jeho poetický způsob popisu násilí, spojený s darem plynule příjemného vyprávění, ho řadí mezi nejdokonalejší dobrodružné spisovatele minulého století.

Divošství je přirozeným stavem lidstva. Civilizace je nepřirozená. Je to jen rozmar okolností. A divošství nakonec zvítězí.

Z povídky „Za černou řekou“
Robert E. Howard