Hellboy je skvělý! (Přísahám, že jsem tento text nepsal pod nátlakem určitých mně neznámých lidí)

V minulé recenzi jsem se trochu utrhl z řetězu a poněkud jsem zpochybnil úroveň Mignolovy tvorby a kvalitu Hellboye a celého jeho univerza (tento kacířský výpotek si můžete přečíst tady).

Musím přiznat, že jsem se svou filipikou byl fakt spokojený a pár dní jsem se nosil pyšně jako páv. To navíc podpořila skutečnost, že mi John Arcudi – ano ten JOHN ARCUDI – olajkoval pár tvítů a dokonce mi za ně poděkoval (tady a tady). Už jsem se viděl jako hlavní editor Dark Horse a těšil se, jak budu všem těm břídilům říkat, jak to mají dělat.

"Dave, dej tam víc žluté! Není ta modrá moc studená?"

"Miku, nemůžeš všude cpát ty nácky. Víš, že komunisti byli taky pěkný svině?"

"Ta opice se ti moc nepovedla, Duncane, zkus to znovu a tentokrát pořádně."

A večer se tomu všemu budu společně s Alanem Moorem a Neilem Gaimanem smát u šálku dobrého čaje. No, však to znáte, když se začne dařit, nic vás nemůže zastavit.

Jak jsem tak snil, zadíval jsem se z okna pracovny a na střeše protějšího kostela jsem najednou uviděl zvláštní chrlič, kterého jsem si dřív nevšiml. Nasměroval jsem svůj dalekohled (sousedka stejně byla v práci), zaostřil, ale chrlič zmizel. Jen se tak mihl, a byl fuč. Z toho, co jsem viděl, bych odpřísáhl, že byl červený, měl ocas, upilované rohy a na pravačce obří rukavici, či co. Znejistěl jsem.

Když jsem pak vyrazil za roh do obchodu pro čerstvé rohlíky, jela za mnou krokem úplně obyčejná bílá dodávka s takovou tou espézetkou na přání. Stálo na ní B.P.R.D. Doma jsem si vygůgloval tuto neznámou zkratku, a teď mám pro vás recenzi na šestého Hellboye Podivná místa.

Hellboy je skvělý a Mike Mignola je vypravěčský génius, jenž velice citlivě vnímá realitu kolem sebe, kterou transformuje do jedinečných komiksů. Šestý svazek je naprosto zásadní pro celý Hellboyovský vesmír. Ve dvou povídkách (Třetí přání, Ostrov) se čtenáři společně s Hellboyem dozvídají informace, které jsou podstatné pro Hellboyovo bytí, a Mignola zaplňuje bílá místa ruďochovy minulosti. Skládačka začíná dávat smysl, tušené věci jsou vyřčeny a poslání titulní postavy se zdá být neodvratným.

Mignola tentokrát nechal nacisty odpočívat a proti Hellboyovi nasadil mýtické postavy a kouzelná stvoření (nové i staré známé). Některé cykly se uzavírají, jiné otázky stále čekají na odpovědi a budoucnost vypadá temněji než na začátku knihy.

Minule jsem tvrdil, že Mignola buď neumí kreslit, nebo je líný. Samozřejmě jsem se mýlil a hluboce se mu omlouvám. Není líný a kreslit umí. Dokonce bych řekl, že při tvorbě Podivných míst (2002, 2005) byl v životní formě. Obraz dokonale spolupracuje s textovými bublinami, nálada je od počátku vražedně melancholická, ostrá kresba výsostně stylizovaná a přesto dokonale přehledná.

Nevím, jestli má smysl psát o barvách, kterými dílo korunoval Dave Stewart. Nemá. Kdo zná, ví, že nic lepšího Hellboye nemohlo potkat. Tomu, kdo teprve ochutná, mohu jen tiše závidět první kontakt s tímto geniálním koloristou.

Na závěr chci místopřísežně prohlásit, že jsem tento text psal sám, nikdo mi jej nediktoval ani mi nevyhrožoval. Zároveň bych chtěl poděkovat neznámému nálezci, že mou ženu a mé děti bezpečně dopravil na předem domluvené místo, a ten telefon s anonymní simkou jsem dle dohody hodil do řeky.

Autor článku: Martin Šinkovský