Trnitá cesta za hranice Lonely Street

 

Poprvé jsem se s komiksovou sérií Goon setkal na stránkách nakladatelství Comics Centrum a rovnou říkám – vůbec se mi to nelíbilo. Samotná hlavní postava, po které nese komiks své jméno, působí na první pohled jako tupý hromotluk s vizáží přívržence hnutí skinheads a obličejem, za který by se nemusel stydět ani Terry Sawchuk. To není zrovna prototyp sympatického hlavního hrdiny… Že by záměr? Zcela jistě. Goon totiž v žádném případě není sympatický člověk, a už vůbec to není hrdina. Eric Powell se čtenáře nesnaží nalákat na hezky nakresleného krasavce, kterému čtenářská obec promine tak častou charakterovou plochost, mnohdy přerůstající v mírnou mentální retardaci, jak je dnes tolik běžné nejen u superhrdinů, ale u běžného mainstreamu obecně. Eric Powell nemá na začátku v rukách žádné trumfy ani berličky, tak vás prostě musí ohromit neotřelým, úžasným příběhem, který vám nedá nic zadarmo. Ale o tom až za chvíli.

Rok 2016, facebooková stránka Comics Centra: „Připravujeme nového Goona, k jeho čtení nepotřebujete znát pět předchozích knih a už to není jen o vtípcích s hasákem, kálejících retardech a obřích ještěrkách. Je to fakt dobrý a temný, kupte si to!“ To byla tak trochu voda na můj mlýn. Zrovna jsem neměl co číst a temné příběhy já miluju, tak proč to nezkusit. Navíc tím podpořím svoje oblíbené vydavatelství, které zrovna s touhle sérií docela bojuje (vzhledem k tomu, že do té chvíle pro mě byl Goon opravdu jen o výše zmíněných vtípcích, ani mě to moc nepřekvapovalo). Netrvalo to zase tak dlouho a šestý díl nesoucí na můj vkus zbytečně konkrétní podtitul Čínská čtvrť a tajemný pan Trnka byl konečně doma, a já se mohl s mdlým očekáváním a o kapku silnější skepsí vrhnout do čtení…

No… tohle bylo všechno, jen ne to, co jsem od toho čekal. Humor se zde prakticky nevyskytoval, a příběh byl opravdu temný, až depresivní. Ovšem v tom nejlepším možném smyslu. Mělo to hloubku a cit, zároveň se to krásně četlo a bylo to zábavné. Od té doby si myslím, že Powell to buďto všechno píše na první dobrou, jako tu nejnenucenější věc na světě, a nebo upsal svojí duši peklu a propotí u toho hektolitry krve. Každopádně to pro mě bylo něco nového a neotřelého, a já se rozhodnul, že zainvestuji do pěti předchozích dílů a přečtu si to celé.

Nelitoval jsem ani na okamžik. Ano, první knihy opravdu překypují nekorektním humorem, u kterého asi leckterý rádoby intelektuál protočí panenky a sáhne radši po svojí „absolut edišn“ Sandmana v originále, ale ten se může jít vycpat. My ostatní už totiž víme, že Eric Powell je kromě brilantního scénáristy taky tak trochu úchyl, co si prostě neodpustí čas od času přidat plyn a příběh okořenit nějakým bizarním, zdánlivě prvoplánovým vtípkem. Pokud u série vydržíte a budete číst dál, zjistíte, že toto jsou ty okamžiky, díky kterým se vám Goon, Franky, Krkavec, i celá Lonely Street dostávají pod kůži, kde budují podhoubí pro mnohem vážnější dějové zvraty a rozklíčování příběhu hlavních hrdinů. Ty pak prožíváte o to více, o to více vás zasáhnou, o to více budete překvapení, jak moc vás může série o hasácích, zombících a mutantech emocionálně vyždímat.

Možná bych se měl místo všech těch výlevů více rozepsat o dvou aktuálních knihách, které Comics Centrum před týdnem vydalo. Možná bych je mohl zevrubně popsat, vychvalovat specifickou kresbu, zpracování, které je mimochodem jako vždy perfektní, možná i nastínit děj a navnadit na pointu tak, abych třeba jednoho nebo dva z vás lacině přesvědčil ke koupi, ale to neudělám. Goon totiž nepotřebuje, aby ho někdo litoval, protože to má těžký. Potřebuje, aby ho čtenář pochopil. Aby přes tu tvrdou, nepřátelskou a zjizvenou slupku pronikl a objevil jeho vnitřní krásu. Aby si všiml, jak moc komplexní je. To, že sice dokáže bavit vtípkama pátý cenový, že je to rváč a akční postava, kterou by nezkrotili ani Arnie se Sylvestrem ve svých nejlepších letech, ale že má zároveň duši tak bohatou, že by se za její tvorbu nemusel stydět ani Neil Gaiman. Goon hlavně potřebuje, aby dostal šanci. Tu první mu kdysi dávno vzal Labrazio. Jestli dostane druhou, záleží už jen na každém z vás. Rozhodně si jí zaslouží.

Autor článku: Bohumír Šimek