Informace o nákupu
loadingbar

Jak šel Měsíční stín do světa - část 2.

Pozor, otevřeno v novém okně. Tisk

stin 14Přečtěte si první část článku zde.

Magická symfonická báseň ve slovech. Nadčasový příběh, jejž lze jen stěží jednoznačně zařadit do žánru sci-fi či fantasy. Pikareskní vyprávění v tradici Dona Quijota. Kosmické setkání Dickense a Hesseho...

Těmito a mnoha dalšímu vzletnými obraty bývá Měsíční stín často označován. Jednu věc je ale třeba říct na rovinu: Ačkoliv jen málokdo pochybuje o jeho výtvarných či scenáristických kvalitách, rozhodně to není kniha pro každého. Kupříkladu na mě při přípravě na tento článek vyskočilo roztomile upřímné video od Youtubera jménem Bearded Geek, který zcela otevřeně deset minut mluvil zejména o tom, že vlastně vůbec neví, o čem to celé bylo.

Takže o čem to celé je? Řečeno velmi stručně a zjednodušeně: Měsíční stín je příběh o dospívání (a jeho pokračování, povídka Sbohem, Stíne, je pak návazným příběhem o dozrávání, ale o tom až později). Anebo ještě jinak: Je to příběh o tom, jak šel Měsíční stín do světa.

Celé to začne tak trochu jako Stopařův průvodce: dozvíme se, že Stínův otec je příslušník mimozemské rasy obřích, zubících se koulí, a jeho matka je hippísačka z Brooklynu, která byla unesena, umístěna do intergalaktické zoo a následně oplodněna. Chlapec pak vyrůstá pouze s matkou, která se však v důsledku dlouholetého užívání drog poněkud odpoutala od reality. A tak je mu nejlepším společníkem obří knihovna, z níž nasaje veškeré znalosti o zásadních dílech pozemské literatury. V den jeho patnáctých narozenin navštíví chlapce otec a oznámí mu, že musí ze zoo odejít. A tak Stín vyfasuje kosmickou loď a v doprovodu své éterické matky a přisprostlého chundelatého hromotluka jménem Ira odchází objevovat vesmír.

stin 04Premisa rozhodně na lehčí notu. Očekáváte zástupy komických mimozemšťanů a jedno bizarně akční dobrodružství za druhým? Chyba lávky! Jestli je DeMatteis vůbec v něčem důsledný, pak v tom, že čtenáře nikdy nenechá usnout na vavřínech. Získali jste pocit, že čtete komedii? Fajn, tak necháme nějakou důležitou postavu umřít strašlivou smrtí. Smířili jste se s tím, že půjde o válečné drama? V tom případě nabídneme groteskní rozuzlení. Začínáte si zvykat na filozoficko-náboženské pojednání? Tumáte pořádnou nálož sexu! Začneme kosmickou tragikomedií a zacílíme k úplně obyčejnému lidskému dospívání.

DeMatteis nechá svého Stína projít „zlým“ světem, seznámit se s drogami, láskou, zradou, sexem, smrtí... a to za neustálého pomrkávání na literární piedestaly. Koneckonců, Stínovi se dostalo jediného vzdělání, a tím byly právě skvosty pozemské literatury. Dává tedy dokonalý smysl, že se k nim, coby vypravěč příběhu, neustále odvolává.

A stejně dokonalý smysl dává i to, že hlavní důraz je kladen právě na samotné vyprávění a jeho styl. Když Muth přinesl DeMatteisovi první náčrtky, podivil se prý scenárista, proč jsou tak dickensovské. „Protože přesně tak jsi to napsal,“ odpověděl mu prý tehdy s ledovým klidem Muth – vliv proslulého britského romanopisce je v komiksu rozhodně patrný.

Důraz na vyprávění občas převažuje i na úkor příběhu. A s postupujícím dějem se zdá, že dokonce i na úkor jeho pravdivosti. Jak poznamenal DeMatteis: „Ke konci série mi došlo, že mi starý Stín možná neříká úplnou pravdu. Až do té doby jsem mu věřil... Ale pak jsem ho začal podezřívat, že si okolo svého života buduje mýtus, přesně tak, jak jsem to se svým vlastním životem do té doby dělal já sám.“

stin 11Měsíční stín se rozhodně vymyká definici běžného komiksu – a to i po formální stránce. Což nám opět nejlépe přiblíží autor sám: „Někteří lidé tvrdí, že komiks by měl být jako‚ film na papíře‘. To je jedna možnost. Ale pak je tu tisíc dalších možností. Co když se vám zachce udělat tři čtyři stránky v duchu ilustrované prózy a pak pokračovat stylem klasického komiksu, anebo třeba nechat mluvit jen obrázky bez bublin? Proč ne? Nedovolte, aby vás omezoval formát. Nechte se vést příběhem.“

Hranici mezi komiksem a prózou posunul ještě o něco dál v povídce Sbohem, Stíne, která je do souborného vydání doplněna. Znovu se v ní formou vzpomínky vracíme ke Stínovi, po letech, kdy jako dospělý muž přichází zpět do městečka, kde kdysi přebýval, a pokouší se zde vybudovat domov. DeMatteis se v této povídce ještě více soustředí na symboly a snaží se (dle mého názoru úspěšně) Stínův příběh elegantně uzavřít. Později v jednom rozhovoru sám označil povídku za jednu z nejlepších věcí, co kdy napsal.

Shrnuto a podtrženo: Není úplně snadné popsat tento komiks jednoduchým způsobem, protože jednoduchý není. A je dost možné, že si najde své zanícené odpůrce stejně tak jako příznivce. Ve své době byl v mnoha ohledech novátorský a kontroverzní, a i dnes se rozhodně vymyká průměru. Názor si každý musí udělat sám, rozhodně jde ale o osobitý počin po stránce výtvarné i literární. Není divu, že ho DeMatteis opakovaně označil za dílo, díky němuž překročil hranice komiksové scenáristiky a stal se plnohodnotným spisovatelem.

Autorka textu: Alexandra Niklíčková