Jeden Wagner vládne všem, jeden jim všem káže…

Proboha, jak hodnotit komiksové zpracování operní férie, kterou jsem nikdy neviděl, a znám ji jen z popkulturních odkazů, jako třeba v Apokalypse?

Jasně, můžu třeba začít srovnávat Prsten Nibelungův s Tolkienovým Pánem prstenů, poukazovat na vliv Wagnerova opusu na nacisty, ale to bych se pořád jen motal kolem Wagnera, kterého si zkrátka netroufnu hodnotit (nejen kvůli tomu, že mi naprosto chybí jakýkoliv hudební sluch, vzdělání či i sebenepatrnější rytmus). Tohle je jasná cesta do pekel, musím se z toho vylhat nějak jinak.

Philip Craig Russell svou vášeň pro operu ventiloval v adaptaci Amadeovy Kouzelné flétny, ale teprve u věhlasného monstra Prsten Nibelungův (skládá se ze čtyř oper Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů) ukázal, co v něm dříme za sílu. Na jedné straně musel srozumitelně převyprávět celou sérii vystavěnou na základech starogermánských pohanských legend (Wagner na libretu pracoval 26 let a celkový čas inscenování oper je více než 14 hodin!). Na té druhé se musel popasovat s absencí hudby, která je pro operní dílo zásadní, kdežto v komiksu můžete nakreslit maximálně pár notiček poletujících někde v luftě.

Jelikož se tedy Russell nemohl schovat za pompézní orchestr, celá váha ležela na jeho umění vyprávět skrz komiksové panely. Navíc bylo potřeba zachovat alespoň minimální vrstvu romantického sladkobolu – zkrátka najít hranici mezi uměním a kýčem. To se mu podařilo díky kombinací klasických vyprávěcích postupů, které tyto příběhy tvořící fundament naší kultury vyžadují, a poeticky laděných až snových scén s refrénem v podobě rozfázovaného kapání kapky krve do vody.

Russell výtvarnou stránku narušuje využitím „neúplného“ stylu, kdy výsledkem je i nekolorovaná kresba jen vytažená tuší.

Barvy v díle hrají výraznější roli než v běžných komiksech – autoři využili všech prostředků, aby přenesli svou vizi Prstenu, takže i barvy jsou voleny s filigránskou precizností. Věhlasný kolorista Lovern Kindzierski dostál své pověsti. Například jeho využití krvavě rudé vyvolává nervózní pocity zejména v kombinaci s šedomodrými mraky či zbrojí bohů.

K jedinečnému zážitku přispívá také skvěle zvládnutý a určitě nesnadný překlad Alexandry Niklíčkové, který vás svým vznešeným jazykem vtáhne od prvních stránek.

Na závěr drobná poznámka, která zdánlivě s tímto komiksem nesouvisí.

Máte-li potomky, víte, že ti jsou nadáni určitými nadpřirozenými schopnostmi. Třeba mé dcery během několika vteřin vycítí okamžik, kdy se doma nenápadně zašiju, abych si mohl chvíli číst. Nejinak tomu bylo i v případě Prstenu. Po půl straně byly u mne. Tentokrát je však zaujala kresba, tak se začaly vyptávat, co to čtu. Jelikož ještě nejsou školou povinné, neumí číst, takže jsem jim vyprávěl svou verzi opřenou o právě otevřené stránky. A ono to kupodivu dávalo smysl a fungovalo. Holky napjatě poslouchaly o Siegfriedovu boji s drakem, o loupeži zlata z hlubin Rýna či o zkutí meče Notungu.

Russell tedy dokázal pro mé chápání skoro nemožné. Zvládl zpracovat obrovské téma do komiksových stránek úchvatným způsobem, čímž jej zpřístupnil i operním ignorantům mého ražení. A možná se stane, že bude-li příležitost, zasednu do polstrovaného křesla nějakého přezdobeného operního domu a dlouhé hodiny budu s napětím sledovat osudy germánských bohů, hrdinů, zloduchů a všemožných nadpřirozených bytostí. A místo programu si přibalím tenhle komiks.

Autor článku: Martin Šinkovský