O smutném stínu temné strany měsíce
PIF
PUF
PINK
Je tu Měsíční stín.
Stane se vám také někdy, že v tom množství knih různých žánrů, které čtete, zcela nečekaně narazíte na takovou, u níž od začátku máte pocit, že právě držíte v rukou něco mimořádného? Jak postupujete příběhem, dokonale jej prožíváte a necháváte se postupně strhávat pocity a emocemi. Hluboký zážitek graduje! Bojíte se, že přijde konec a stůj co stůj v tom světě toužíte zůstat. A když přece skončí, sedíte a přemýšlíte… V tichosti si v hlavě přehráváte úryvky děje, jako by to byly vaše vlastní zážitky a vzpomínky. A ten pocit už nikdy nevyprchá, ne docela. I přestože nedokážete přesně pojmenovat proč, někde tam stále je. Navždycky vás totiž změnil. Zažili jste to někdy?
Marně teď přemýšlím, jestli jsem podobný pocit zažil již před Měsíčním stínem u nějakého jiného komiksu. V beletrii ano. Namátkou u díla Cizinec v cizí zemi od Roberta A. Heinleina, u Dostojevského a jeho Bratří Karamazových, u Duny od Franka Herberta nebo u Orwellovy knihy 1984 či Mechanického Pomeranče od Anthonyho Burgesse. Ale také i u některých básní Williama Blakea. Někdy takový pocit přijde při poslechu hudby, jindy zase při návštěvě místa, které vás očaruje. Možná nikoli dokonalost, ale právě emoce, pocity a trvalý zážitek, jsou tou pravou podstatou skutečného umění. A nejde o konkrétní aspekt daného díla nebo místa, ale právě o celkový pocit, jaký zanechává.
Díky Měsíčnímu stínu už vím, že je to možné i v komiksu. Není třeba navozovat si atmosféru a čekat na vhodnou náladu. Obojí si totiž Měsíční stín dokáže vytvořit sám. Věnuje se všem velkým a důležitým „Karamazovským“ otázkám o Bohu, válkách, sexu, rodinných vztazích i o existenciálních otázkách člověka. Všem takovým otázkám, které vedou k sebepoznání – osvícení.
„Stanu se zárodkem změny,“ řekl mi, „a budu růst a růst a plodit DALŠÍ zárodky. I JEDINÉ SRDCE MŮŽE ZMĚNIT SVĚT, Slunečnice.“
„A tak ode mě odešel, stejně jako Barry. A stejně jako on ZEMŘEL…“
Měsíční stín má i v našich končinách potenciál stát se pro mnoho lidí srdcovou záležitostí, na kterou nedají dopustit. I mě si takto získal. Patrně ale vyvolá i emoce opačné. V případě Měsíčního stínu je to dle mého názoru více než v pořádku – možná i více než u jiného díla.
„Mějte si tyto memoáry za pravdu, za pohádku, či cokoliv jiného vám bude libo – avšak vězte, že obsahují skutečnosti, jež jsou VŽDY a VŠUDE platné, a právě tyto skutečnosti nás nutí vstát a vydat se na naši… Pouť za osvícením.“ Ze své podstaty a struktury nemůže Měsíční stín, stejně jako díla, na něž odkazuje, zestárnout, pokud se zcela nezmění základní podstata každého člověka, tedy lidstva jako celku.
Na stránkách plných ohromujících a hypnotických akvarelů se pohybujeme v prostředí volné lásky, beznaděje holokaustu, šťastného domova, nesvobodného světa plného intrik, různých forem vězení i ráje. Slova a obrazy kolem sebe proudí v dokonalé harmonii. Přestože příběh samotný není nijak zvlášť složitý (spíše nás unáší a provází různými tématy), Měsíční stín jako takový jednoduchý není. Dá se samozřejmě jednoduše přečíst od první do poslední strany jako zábavný příběh. Ale budete-li chtít, lze jej skutečně prožít a pátrat v něm po různých odkazech. Můžete v něm hledat sami sebe, vychutnávat si barevné nejednoznačnosti nebo si užívat humor a nadsázku na pozadí těch nejvážnějších témat. Protože „Člověk míní a pánbůh se tlemí“.
K nejsilnějším okamžikům celé knihy patří „ztráta matky“: „A tak osiřelý chlapec dál stál nad tělem své matky, na jejíž pleti se již počínala usazovat vosková bledost. Její rty zůstaly zkroucené v předsmrtné křeči a v koutcích se jí nashromáždily pomalu zasychající sliny.“ Není výjimkou, že z deprese přechází příběh do euforie, ze smutku do radosti a z beznaděje do odhodlání.
Stejně emotivní je i závěrečná novela doplněná ilustracemi, které si možná, podobně jako já, budete chtít pověsit doma na zeď. Měsíční stín nemusí být nutně nejlepší příběh, co jste kdy četli, nemusí mít nejdokonalejší vizuální stránku, jakou jste kdy viděli, nemusí vás uchvátit svou originalitou, ani pro vás nemusí nejlépe zodpovědět otázky „vesmíru, života a vůbec...“, ale jako celek funguje bravurně a chytí vás za srdce.
Zážitkem je i famózní český překlad. Jazyková stránka je natolik pečlivě pojata, že na čtenáře duch klasické literatury místy nejen dýchne, ale přímo zafuní. Sláva tomu, kvalitní překlad je pro toto dílo naprosto klíčový.
„Lidské (případně nelidské či polo-lidské) srdce je velmi složitá a nepochopitelná věc: takový malý tlukoucí B´Zo-Heb v našem nitru. A pokaždé, když si užuž myslíme, že někoho dobře známe a chápeme jeho jednání, že rozumíme podivným důvodům jeho konání… Udělá něco nečekaného.“
Autor článku: MS