Za mřížemi je život snazší
Jsou to tři dny, co jsem svému synovi, kterému je 1 rok a 4 měsíce, četl Lvího krále od Disneyho. Ve své jednoduchosti je to v podstatě úžasný příběh o tom, jak mládě poruší pravidla, doplatí na to, zažije dobrodružství, vrátí se domů s ponaučením a vyhraje. I když tomu ten můj prcek nemohl pořádně rozumět, stejně vydržel neusnout, dokud jsem knihu nedočetl. A proč to nyní srovnávám s knihou Smečka z Bagdádu? Je to kniha, která vás upoutá tak, že i když vám je např. 14, 15 (doporučený věk pro tuhle knihu je 16 let) a nepochopíte všechny politické podtexty a narážky, určitě se od ní nebudete moci odtrhnout. Pro ty starší je to komiks, který když si přečtete, možná se nad ním pozastavíte, možná si ho přečtete víckrát, ale hlavně si uvědomíte, že vlastně žádné problémy nemáte. Alespoň takhle tuto knihu vnímám já. To, že musím chodit do práce, na vedlejšák, platit hypotéku, účty, starat se o rodinu atd... je po přečtení této knihy to nejmenší, a to, že mám kolem sebe zdravou rodinu, je tou největší odměnou.
Smečku z Bagdádu napsal Brian K. Vaughan. Po přečtení knihy jsem pochopil, v čem je síla jeho psaní, a proč je od roku 2015 v komiksové síni slávy. Dialogy píše tak, jako by opisoval konverzace z běžného života. S postavami se okamžitě ztotožníte, a díky tomu vás každá další stránka pohlcuje víc a víc. Ono je totiž jedno, jestli autor píše sci-fi, fantasy, drama... ale pokud jsou postavy špatně napsané, tak málokoho bude kniha bavit. U Vaughanova psaní najednou zjistíte, že když někdo ublíží vaší oblíbené postavě, jako by ublížil vám. U Smečky z Bagdádu jsem musel dvakrát na chvíli knihu zavřít, protože jsem zjistil, že to, co se odehrává v knize, mi není lhostejné, a že je to najednou jako bych příběh těch postav prožíval já. Takhle moc autorů psát neumí. Když jsem zjistil, jak parádní autor to je, začal jsem googlovat, co všechno napsal, a co je to za člověka. Tenhle ne až tak vysoký, plešatý sympaťák stojí také např. za scénáři k epizodám seriálů Ztraceni a Pod kupolí nebo k filmu Roundtable. Pracoval na spoustě věcí pro DC, Marvel, Vertigo, Dark Horse Comics, blablabla. Tohle není nic nového, neboť na internetu o něm vygooglujete spoustu věcí. Ale proč to zmiňuji? Abych poukázal na to, že tohle není nějaký nováček v komiksovém univerzu, někdo, kdo se teprve hledá, ale autor který si opravdu zaslouží vaši pozornost. To, co jsem měl možnost od něj číst, nemělo hluché místo. Kolikrát se mi stane, že když čtu beletrii, ale i komiks, tak bych u některých autorů vyškrtal 20–30 zbytečných stránek, ale od Briana bych nevyškrtal nic. Když jsem začal googlit, co všechno Brian napsal, přišel jsem na knihu Pride of Baghdad. O to víc mě potěšilo, že ji v roce 2010 vydalo Comic Centrum pod názvem Smečka z Bagdádu.
Předtím, než se pustíte do samotné četby, tak vás chci upozornit na jednu věc. Přesto, že kniha má zápletku, která na první dojem působí jednoduše, tak jednoduchá není. Ono putování lví smečky osvobozené po bombardování ze zoo v Bagdádu, které spisovatel napsal podle skutečné události z roku 2003, tak veselé jako Lví král rozhodně není, i když se na něj v pár výjevech odkazuje. Při čtení jsem si vzpomněl na knihu Cormaca McCarthyho Cesta. I když jde o něco diametrálně odlišného – kniha je založená na rozhovoru otce se synem. Přes všechny ty hrůzy, které prožívají, jsou dialogy psány lidsky, jako by kolem nich nic neexistovalo a svět byl v pořádku. Přesně takhle vnímám i smečku lvů psanou Vaughanem. Svět v Bagdádu kolem nich rozhodně v pořádku není a oni stále putují za vysněnou svobodou. A rozhovor mezi lvíčetem a jeho rodiči je psán tak, že se vlastně nic neděje. Jenže co si budeme nalhávat, v zemi, kde zuří válka, nic jako svoboda nebo krásný život není, a ani být nemůže. To, jak jejich putování dopadne, musíte zjistit sami. Nebude to lehké, ale pro čtenáře poutavé, a věřte mi, od knihy se neodtrhnete. Posledních několik stránek je opravdu hodně emotivních. Měl jsem husinu a dost mi bušilo srdce. Tohle opravdu není Lví král. Ono totiž jak v knize, tak i v běžném životě se vám může během několika sekund obrátit celý svět naruby.
Další důvod, proč knihu nepustíte z ruky během čtení je kresba. Do teď jsem o ní nepsal, protože to je ta pomyslná třešnička na jednom z nejlepších dortů, které mám v knihovně. Brian si pro tuhle knihu vybral Nika Henrichona. Abych řekl pravdu, tak přesně nevím, jak kresbu popsat z hlediska techniky, ale o tom, jak na mě vizuálně zapůsobila, bych mohl psát donekonečna. Ze začátku působí docela dětinsky, i když to taky není správný výraz. Jenže stránku po stránce se vám začne víc a víc otevírat pusa dokořán. Už kvůli jedné dvoustraně s tanky stojí za to si tu knihu přečíst. Kreslíř na jednotlivých stránkách krásně vystihuje atmosféru toho, co autor píše. Čím víc jsem se blížil ke konci, tím byla kniha temnější, a měl jsem čím dál tím větší strach o vlastní život a svobodu.
Když si vezmu, že komiks u nás vyšel před sedmi lety, jsem sám na sebe naštvaný, že se mi dostal do ruky až teď. Kdybych si tenhle komiks přečetl už tehdy, mohl jsem se nad některými věcmi během těch let v klidu povznést a říct si, že se na světě stávají i horší věci a tolik to ,,nehrotit“. Knihu CC stále nabízí jak v broži tak v pevné vazbě. Věřte mi, že i když váháte s koupí a upřednostníte brož, přesto, že 200 Kč fakt není nic tragického, tak si stejně po přečtení objednáte knihu ve vazbě do knihovny. Na druhou stranu, brož je skvělá, když jste mladí a máte omezené kapesné. Co bych za to dal, kdybych si mohl komiksy dovolit už ve čtrnácti...
Autor článku: Václav Cífka